Zemřel mi blízký člověk - Co mám teď dělat? – pokračování

4. část cyklu „Jak se vyrovnat se smrtí blízkého člověka“ 

Stále se pohybujeme v tématu smrti. Vím, že to není jednoduché číst tyto řádky, zejména pokud se vás téma smrti nějakým způsobem dotklo. Ale věřte, že jediným mým cílem je, dát vám alespoň základní informace a povědomí o možnostech postupného vyrovnávání se se životní ztrátou a alespoň rámcově vědět, jak byste mohli, v případě nutnosti, pomoci ostatním, pokud by je tragická událost v rodině potkala. Napsali jsme si, že po zjištění, že vám zemřel někdo blízký, mohou nastat různorodé reakce. Že byste neměli sedat za volant a neměli byste zůstávat sami. Každý potřebuje prostor (a nemám na mysli místo, ale čas) pro vyjádření svých pocitů, obav, myšlenek. Je běžné, že v první chvíli, po zjištění ztráty blízkého člověka, vás nenapadnou všechny dotazy, na které byste chtěli dostat odpověď. Zejména na detaily tragické události, co přesně se stalo, v kolik hodin, kde, kdo tam byl. Je dobré mít možnost znovu se na tyto okolnosti zeptat. Člověk, který prožívá ztrátu druhého, potřebuje, aby mu někdo naslouchal. Nejvíce mu pomůžete tím, že jej necháte vybouřit jeho emoce, nabídnete mu kapesník, když pláče. Zkuste jen naslouchat, zpočátku nic neříkat. Pokud bude chtít hovořit, poslouchejte. Pokud hovořit nechce, respektujte to. Možná vám bude připadat, že se vše znovu opakuje, že slyšíte stále to samé, ano, je to normální. A tomu, kdo to říká, to velmi pomáhá.

Mlčeti zlato

V tuto chvíli mě nenapadá lepší lidové úsloví, než „mlčeti zlato“, protože to, že dáme druhému možnost mluvit nebo mlčet, hodně pomáhá. Plané utěšování, líčení vlastních pocitů, když se „to“ stalo vám nebo vašemu známému, rozhodně není dobrým řešením. Můžete se pokusit popsat pocity pozůstalého – „asi se cítíš hrozně, klidně si poplakej, jsem tady a budu ti na blízku, když budeš chtít“. Může se vám stát, že se objeví pocity viny. V určité fázi tzv. naskočí věty typu „kdybych byl býval udělal, nedělal, zavolal, mohl jsem…“. Pocity viny se objeví téměř vždy. Abyste si dokázali představit, co to může znamenat v praxi, uvedu vám příklad. Manželka vynadala manželovi, že na cestě z práce zapomněl koupit květiny jako dárek pro jeho maminku. Pošle jej autem zpět do města do květinářství. Bohužel, cestou zpět manžel havaruje a dopravní nehoda skončí tragicky. U manželky automaticky nastoupí pocity viny s tím, že kdyby manžela nikam neposílala, že je to všechno její chyba apod. Pokud podobné výčitky nastanou ať už v jakékoli podobě, není praktické dotyčného planě utěšovat, vinu vyvracet, bagatelizovat situaci nebo radit. To nikomu nepomůže. Důležité je pozůstalého vyslechnout, nechat jej mluvit, probrat s ním celou situaci, všechny okolnosti a zeptat se jej, co cítí. Buďte na blízku, poslouchejte, probírejte situaci, nehodnoťte, a pokud to jen trochu jde, zůstaňte s pozůstalým třeba do druhého dne.