Diskuse ke článku Zemřel mi blízký člověk - Co mám teď dělat?

…tento článek by měl být povinnou četbou nebo alespoň automaticky dáván do rukou pozůstalým na příslušných úřadech !!! … protože, když mi lékař oznámil „konec“ života milovaného dítěte (který bez jakýchkoli příznaků ze dne na den zemřel na nádor v mozku), nebyla jsem schopná jakéhokoli „racionálního“ uvažování. V šoku mě manžel přemístil z nemocnice domů, kde se tíha této informace ještě znásobila, protože ještě včera plný dům života, brebtání, jásotu, hraček… byl najednou tak prázdný… Co všechno prochází mámě hlavou po takovéto ztrátě by bylo na mnoho stran, ale vím, že kdyby se mi v této době dostala do ruky alespoň „brožura“ s „psychologickým moudrem“ moc by mi to pomohlo… Možná bych i ty sebevražedné myšlenky zaháněla jiným směrem a nemusela skončit v psychiatrické léčebně, kde mi fakt nijak nepomohli… …nyní po 1,5 roce od smrti syna stále hledám víru v život, která ve mě umřela s ním – i když mám ještě dva starší syny a snažím se kvůli nim „bojovat“ s každým dnem… a nocí, s přáním ať už se z toho šíleného snu probudím… Každá „rada“, jak žít dál, je pro mě velmi cenná. Hanka59301@email.cz

Přečetl jsem si článek s velkým zaujetím, neboť ve chvíli, kdy se mne týkal, jsem neměl právě sílu něco takového hledat – o to více musím poznameneat, že je napsán velmi empaticky a s vysopkou měrou logického výkladu: to je také důležité.

Emoce, které člověka zaplaví (přidal bych tu ještě „naprostou bezmoc“ a „zoufalství“) nejsou zrovna trendy. Pláč je jistě dobrým katalyzátorem, ale asi to nejdůležitější, co se s člověkem stane, je propadnutí do samoty své existence. Chybí-li vám útěcha – lidí blízkých, je to opravdu něco nesnesitelného.

Žijeme s pocity věčnosti a tabuizace tématu je spojena s takovou měrou ignorance, že to stojí opravu hodně sil – zvláště například v konkurenčním pracovním prostředí.

Myslím, že dobrou formou „vyrovnávání se“ může být nějaká forma meditace nebo cvičení.

Přeji Hance mnoho sil, každý svůj život jednoho dne ztratíme, a najít zpět i vzpomínku na životy našich zemřelých, bychom měli dokázat vrátit.

Budiž nám útěchou, že „život po smrti“ je možný především díky naší vnitřní síle. A to není málo – jakkoliv jsou ztráty nespravedlivé.

Děkuji za článek. – Josef