Zemřel mi blízký člověk - Jsou moje reakce normální?

2. část cyklu „Jak se vyrovnat se smrtí blízkého člověka“ 

Vybrala jsem si pro sérii dalších článků velmi těžké téma, a to zcela záměrně. V předchozím článku jsem se snažila vysvětlit, proč je téma smrti tak tabuizované a napsala jsem, že naše reakce na sdělení informace, že nám zemřel někdo blízký, mohou být širokospektré. K tabuizování tématu smrti přispívá i fakt, že v dnešní době je smrt institucionali­zovaná, to znamená, že řada lidí umírá v nemocnicích, zařízeních pro dlouhodobě nemocné, v hospicových centrech a setkání se smrtí v prostředí domova je velmi výjimečné. Dříve lidé byli zvyklí, že staří lidé umírali doma, mohli se rozloučit se svými blízkými, říci si poslední věty, které považovali za důležité a smrt byla vnímána jakou součást života. Dnes je smrt stále jeho součástí, ale snažíme se na ni nemyslet, potlačit ji, zasunout hodně hluboko, distancovat se od ní. Pro dobré fungování naší psychiky, z dlouhodobého hlediska, je tento, přirozený obranný mechanismus, očisťující, ale přestává fungovat v době, když je kdokoli z nás vystaven smrti tváří v tvář v podobě úmrtí blízkého člověka. Najednou se smrt „zhmotní“, není jakýmsi abstraktním pojmem, o kterém sice víme, ale potlačili jsme ho, a nevíme kudy kam. Nevíme, kam se obrátit, kdo nám může pomoci, a nedokážeme si představit, jak budeme žít dál.

Je to normální?

Smrt blízké osoby je rozhodně vysoce stresující fakt, změna v dosavadním průběhu života. Nejstresující, dle odborníků Holmese a Raheho, je, na škále životních změn, které vydefinovali, smrt životního partnera. Úmrtí blízkého člena rodiny je na pátém místě v tomto „žebříčku“ stresogenních událostí, následováné za rozvodem, rozvratem manželství a uvězněním. Pokud nás zastihne zpráva o milovaném člověku náhle, naprosto nepřipravené, dostaví se výrazné emocionální reakce různé intenzity a proměnlivosti. Jak jsem již psala, nikdo z nás nedokáže své reakce a projevy předvídat. Prvotní reakcí je však zpravidla popření pravdivosti zprávy. Neschopnost přijmout realitu. Následovat mohou pocity neskutečna, prožívání stavu, jakobychom byli ve snu, že se nám to zdá, není to možné. Prolínat se může pláč a křik. Ale člověk může zažívat i pocity hněvu – „jak mi to mohl udělat, nechat mě tady, ani se nerozloučit…“, úzkosti, strachu z toho, co bude dál, co teď bude dělat. Výjimečná není ani neschopnost cokoli dělat, naprostý útlum, a nebo v prvních okamžicích, po sdělení zprávy, nemožnost se „rozplakat“. Každého z nás může překvapit vlastní reakce na zjištěnou tragédii a ztrátu. Nelekejte se, proto svého chování. Ať už budete reagovat jakkoli, neznamená to, že jste se zbláznili nebo zešíleli. Prožíváte ohromnou zátěž, která se vymyká vaší běžné zkušenosti, takže vaše reakce nejsou nenormální. Nestandardní je situace. Co ale můžete dělat? Co vám může pomoci, a nebo kdo? To jsou všechno obtížné otázky, které vás určitě napadnou a my si je příště probereme společně.